Duchnův Blog

Sobota jak již jsem podotkl skýtala nádherné počasí. Už v nebohou hodinu v šest ráno, kdy mě nešetrná přítelkyně jedoucí na monstr akci z její práce probudila, pršelo o 106. Bohužel ne málo a jak jsem následně zjistil celou noc. Jdu si ještě dáchnout tatík pro mě přijede až o půl desáté tak proč trojčit tak brzy. Opakovaný budíček se koná kolem osmé hodiny. Najíst, napít, pohodlíčko, popoházet zbytek věcí do báglu, připravit kolo a u oblíbeného seriálku čekačka na otecka. Ten věrný politice Ducháčků potažmo Svobodů přijíždí v 10:00. Házíme věci nazdařbůh do káry a vyrážíme směr Lety u Prahy.

Cesta skýtá možnost pro diskuzi, řešíme trať, bahno, z oblečení dlouhý rukáv či návleky no prostě klasika. Jelikož již jedeme snad po šesté v řadě a v místě závodu leží i naše chatička známe trať naprosto dokonale a s neskrývaně vážnou tváří řešíme možné nástrahy, které nás 100pro neminou. Protože Brdy to je les pln kamenů, výmolů, štěrkopísku a po tak vydatném dešti se změní v MUDDBath šíleného kalibru s nabídkami rozbití těla na každém čtverečním metru.

Čas nutný k přískoku do Let uplynul velmi rychle, vzhledem k času kašleme na dojezd k chatě (jak se později ukáže stejně nemáme klíče) a odkládáme autíko na připravený parkplatz. Je tu k tisícovce lidí, každý s károu a tak jsem vyslán pro čipy a čísílka závodu. Beru tašky s reklámkama, vybírám velikost triček (s infantilním vzorem s kterým vlezu max. do postele) a při návratové seanci zastavuju u stánku Kalasch kde kupuji návleky na ruce za což se celý závod chválím (16 stupňů při startu nikoho moc nevytrhne). Čas se krátí rychle smontit kola, oblíknout do nového dresu jenž je určen zasvěcení, zkontrolovat bika a go na start.

Pelášim na start a ztrácím tachometr, kua jsem to ale debil vracím se a překvapivě ho nacházím v louži bláta pár metrů od auta. Sprint na start postavení do druhé vlny, do svoji první se už nemá smysl probíjet, zaujetí pozice a čekačka na výstřel. Profíci jsou dávno v prachu (blátě) a já s 5min ztrátou vyrážím vstříc.

Každý start Maratonu kde se očekává mainstream biker je mazec. každý normálně smýšlející člověk se pěkně pomalinku rozjede s masou před ním i kolem něj, pokud by chtěl vyrazit vpřed stejně by to nešlo. Ovšem i tu se najdou profící a honiči co jedou hned na doraz, takže po chvilce objíždím kupu kol a lidí co si malinko nadávaj a snažej svého miláčika vyprostit a upalovat dál. Říkám si kliďánko želvička stejně to zatím nemá smysl jedu si to po asfaltce směrem k prvnímu kopečku Brdského lesa. Pozdější příchod na start z druhé vlny se malinko projevuje na kvalitě závodníků přede mnou a kolem mě a tak na relativně suchém a nerozježděném podkladu předjíždím co se dá. Nožičky tak přešly do stádia středního staccata a já si to užívám. Malinko chválím dne před večeří a spílám promotérovi akce jenž při znovu vzetím závodu pod křídla Kolo pro život se snaží trať uzpůsobit potřebě MAS. Za počasí slunného by snad šlo o dobrý nápad, ovšem po sjetí poloasfaltky a napojení na část tratě Extreme Brd se pole dostává do prudkého stoupání s hodně zabahněným podkladem náležitě předpřipraveným první vlnou. No nic zařadit brzdu, elegantně seskočit z kola a pro brodit a proklouzat se bahnem na vrchol. Nahoře nožkám zavelet a drtit to co nejrychleji k 25km vzdálené první FOOD Station. Cesta je to místy dosti zábavná i pár pádů jsem měl možnost vidět a též pár nešikovně brzdícím a zahnu vším bikerům malinko vynadati (vždy jen skrze zuby), holt někteří jedou maratónek prvně a zatím neznají zákony jízdy v hadu bikerů. Dojíždím tak k občerstvovačce beru banán, kelímek s jonťákem, koukám kolem na podobně zabrané kolegy a lituji smutnější část co si nechá opravovat své miláčky nebo se již vzdali dalšího snažení. Znovu nasedám, tentokrát už to moje zadní část docela pocítila a vydávám se dále. Znovu spílám nad některými výstřelky zkracování a upravování tratě, můj oblíbený výjezd od hájovny směrem k dříve druhé občertvovačce se nekoná a místo toho drtím kopec po asfaltu. Nahoře mě nepozdraví ani zmíněná občerstvovačka, na druhou stranu mě čekají záživné sjezdíky a ty já rád. Mainstream neznalý terénů doluje z brzd co se dá, já si to jedu jak král do konce i pár jumpíku si dám, občas i ty neználky upozorním kde si dát pozor a sypu si to pěkně dál. Bláto nebláto, šutry nešutry i na mě nakonec došlo a v jedné zatáčce si dávám tak z 80% kontrolovaný smyk. Odnáším to jen full blátíčkem na pravé straně víc nic. Další zkrácení ani změny mě už tak moc nezlobí a spokojeně dojíždím na druhou FOOD Station. Velmi šikovně umístěnou necelých 15km od cíle :-) prásknu do noh a užívám si poslední kilometříky již velmi poklidného rázu včetně skoro pěti kilometrového sjezdíku zpět do LET. Prolítnu tunýlkem pod tratí, specialitka BRD, dojedu k mostu přes Berounku, vylítnu k němu pár schodů a plavmo do cíle. Kde mě pořadatel ohlásí jako Petra Svobodu a já seznávám že jsem celý závod jel s čipem tatíka.

Po dojezdu se hlásím o kus žvance (pivko vynechávám) a jdu si vystát hodinku k slovy "třem" vapkám určených k očistě mého stroje. Spolu se mnou má tenhle nápad dalších 40-50-100 lidí a tak čekáme a čekáme (po závodě je otec prokleje jelikož jen co se k vapce dostal tak došla voda). Ve sprše se s tím moc netrápím a zběžně oklepu 1cm vrstvu bahna z noh a zbytek spláchnu. Rozdělat bika, převlíknout a horem pádem home.

Samotný výkon mého těla mě nečekaně překvapil, stanovený čásek jsem splnil, jelo se mi naprosto fajn a i počásko se umoudřilo. Jen trasa závodu, několik šílenců a menší pořadatelské blbůstky mě malinko zvedly z klidu duše ale stejně VO CO DE. Příště si to dám znovu, je to přeci jen můj domovský maraton.

BIKU ZDAR.